ČESKOSLOVENSKÝ ÚSTAV ZAHRANIČNÍ
POMÁHÁME KRAJANŮM OD ROKU 1928
Co jsou obřady a tradice
Lidová kultura
Lidová kultura se zakládá na tradicích, které vnímáme jako kulturní dědictví. Setkáváme se s ní v mnoha oblastech lidské činnosti, aniž bychom si to uvědomovali. Polský etnograf Bystroň v padesátých letech 20. století prohlásil: „lidová kultura je téma, o kterém se hodně mluví a píše, přesto obsahuje mnoho nevyřešených otázek. Ve chvíli, kdy o nich začne teoretická diskuse, je jasné, že jedna skupina vědců považuje lidovou kulturu za významnou, vidí v ní estetické a morální hodnoty, kdežto druhá se k ní chová se značnou opatrností, často i opovržlivě“. /1/ Jeho slova jsou aktuální i v současnosti. Zazdrozynska se ve své studii zabývá posláním lidové kultury a píše: „úkolem lidové kultury bylo zajistit lidem společenský, individuální a názorový vývoj“. /2/ Diderotova Encyklopedie lidovou kulturu definuje jako „kulturu, která je společná pro venkovské i městské obyvatelstvo“ a dále informuje, že: „do pojmu lidová kultura můžeme zahrnout i jevy, které považujeme za přežitky dávného způsobu života“. /3/ Blahůšek definice o lidové kultuře rozšiřuje o výpověď týkající se jejich tvůrců a uvádí, že: „za tvůrce lidové kultury byli považováni anonymní jednotlivci a za její nositele menší sociální jednotky a lokální společenství“. /4/ Nedílnou součástí lidové kultury jsou tradice.
Tradice
Tradice považujeme za souhrn zvyků a zvyklostí předávaných z generace na generaci. Kraus tradici formuluje jako „souhrn společenských kulturních a jiných zvyků, obyčejů a pravidel, myšlenek i názorů, které se přenášejí generacemi“. /5/ Protože se tradice předávaly z generace na generaci, Dobrowolski ji považuje „za trvalý jev, který mladé generaci předávala starší“. /6/ Starší generace měla v rodině i ve společnosti velkou autoritu. O jejím významu i oblíbenosti se zamýšlí Buszta: „autorita starších vesničanů pramenila z jejich úcty k předkům a lásce ke svým potomkům. Rodiče a prarodiče předávali svým dětem a vnukům nejen tradice, ale i vzory a normy chování“. /7/ „Tradice, vzory a normy chování označujeme názvem rodinné obřady“ ( dodává Tomicki). /8/
Obřad
Obřad je soubor činností, které souvisí s tradicemi. Definovat obřad je problematické, protože v něm nalézáme elementy zvyku i obyčeje. Bystroň ve své studii o obřadech píše: „všechny nejdůležitější životní události se umocňují obřadem: narozené dítě musí být přijato do společnosti, mrtvý je z ní podle tradičních rituálů vyloučen, mladí si musí před Bohem a příbuznými slíbit manželskou věrnost. Každý z těchto obřadů obsahuje elementy magického původu.“ /9/ Obřad se zakládá na individuální a kolektivní komunikaci, má charakter nejen pověrečně - magický, ale i integrující a činnosti, které se u obřadu tradují, mají požadovaný účinek jen tehdy, jsou-li praktikovány veřejně a slavnostně. V průběhu rodinných obřadů se symbolickým způsobem vyjadřují fáze přechodu a Buchowski fázi přechodu definuje jako „obřad, ve kterém nastupuje změna společenského statusu jednotlivce nebo skupiny“. A dále pokračuje: „obřady přechodu neboli změny společenského statusu jednotlivce nebo skupiny probíhají podle následujících postupů:
1/ jednotlivec patří do určitého společenství
2/ následuje vyloučení ze současného společenství
3/ nastává okrajová fáze
4/ probíhá včleňování do nového společenství
5/ jednotlivec je začleněn do nového společenství“ /10/
Zvyk
Ve zvyku nenajdeme ani magické ani sakrální elementy. Zawistowicz - Adamska popisuje zvyk takto: „některé části obřadu se zachovaly jen díky návykům, které začaly ztrácet svůj původní význam a staly se zvykem“. /11/ Frolec tvrdí, že ke zvykům patří způsob chování, které jedinci i skupina dodržují, říká: „zvyk je v obřadní kultuře používán v souvislosti s reprezentačním chováním, a to zpravidla ve slavnostních chvílích života jednotlivce i skupiny“. /12/ Kloskowska upozorňuje, že: „ zvyky se vztahují ke všem sférám života. Patří k nim dokonce i způsoby chování, které se projevují v jejich dodržování nejen ve všedním životě, ale i ve slavnostních životních chvílích“. /13/ Pro život každého jednotlivce jsou významné ty zvyky, které dodržuje společenství, ve kterém žije.
Obyčej
Obyčej je určitý způsob chování, které přijala určitá společnost. Porušování obyčejů vyvolávalo kritiku společnosti, proto je každý jedinec respektoval. Wikipedie o vzniku obyčejů přináší tuto informaci: „obyčeje nevznikaly spontánně, ale na základě dlouhodobých tradic, a to za všeobecné akceptace společnosti“. /14/ Jakubíková obyčej popisuje „jako sociální způsob chování jako formu sociální interakce a specifický způsob lidské komunikace“. /15/ Kwasniewicz obyčej formuluje jako „ustálený vzor chování, který má praktický charakter. Nenajdeme v něm ani symbolické ani magické elementy a používat ho bylo vnímáno jako morální příkaz. Každý jednotlivec je musel respektovat“. /16/ V každé tradici, obřadu, zvyku i obyčeji nacházíme prvky magie, která se uplatňuje v rituálech i mýtech.
Magie, rituál, mýtus
Magie vznikala z potřeby člověka ovládat svůj osud i neznámé přírodní jevy. Zawistowicz se ve své knize zamýšlí o jejím vzniku, říká: „magie vznikala v době ohrožení, ve chvílích, kdy se lidé báli a nebezpečnou situaci jim nepomáhaly vyřešit ani jejich znalosti, ani jejich zkušenosti.“/17/ Siwenko se ve své knize zabývá magickými praktikami, které kdysi naši předci používali. Čtenáře informuje „že magii doprovázely činnosti, které dělíme do tří skupin:
1/ činnosti konstruktivní, které měly splnit požadované pozitivní přání
2/ činnosti, které zajišťovaly ochranu před nebezpečnými silami
3/ činnosti destruktivní, které škodily jednotlivci nebo skupině“ /18/.
Magie se stala předpokladem pro vznik rituálů. Lidé byli přesvědčeni, že praktikované rituály jim zajistí úrodu a zdraví, že je dokážou ochránit před nepřízní počasí i před negativními vlivy. Některé životní situace vzbuzovaly v lidech strach a praktikování rituálů dokázalo jejich pocity zmírnit. Nedílnou součástí rituálů byl jejich duchovní náboj a hluboký emoční zážitek. Pojem rituál pochází z latiny /ritus/ a původně znamenal náboženský obřad. Encyklopedie uvádí tuto definici: „Rituál je ustálený modul individuálního nebo kolektivního způsobu chování, které se zakládá na všeobecných pravidlech přejatých v rámci dané sociální komunity.“/19/ Budil s pojmem rituál spojuje pojem mýtus, dokládá: „rituál nemůžeme definovat, pokud nevymezíme pojem mýtus /z řeckého mythos/. Mýtus je vyprávění, kterým si lidé interpretovali historickou událost. Mýty v lidech posilovaly pocit sounáležitosti a radily jim v těžkých životních situacích“. /20/ Podle Eliadeho „mýtus představuje příběh, který je nejen posvátný, ale i příkladný, a proto se stává vzorem pro lidské chování“. /21/ Jung soudí, že „mýty jsou spontánním vyjádřením kolektivních stanovisek založených na nevědomých duševních zážitcích a jsou zde proto, aby nás spojily s nevědomými silami v našem nitru“. /22/ Dodnes se vedou spory, zda rituály vznikly jako důsledek mýtů, nebo zda existovaly před nimi. V průběhu rituálů lidé dodržovali mnoho pověr a pověrečných praktik.
Pověry a pověrečné praktiky
Pověry a pověrečné praktiky se vztahovaly k nejvýznamnějším životním událostem: narození, svatbě a pohřbu. Vedly k ochraně nevěsty, k narození zdravého a krásného dítěte, k harmonickému manželství, blahobytu v rodině, i klidnému odchodu na „onen svět“. Pověrečné praktiky můžeme rozdělit na dvě kategorie: pozitivní chrání a negativní mají tendenci škodit. Nahodil pověru definuje jako „tradici, která uchovává souhrn iluzorních představ o nadpřirozených silách, které ovládaly prvotní a společenské jevy a s nimi spojené obřadní úkony“. /23/ Heroldová uvádí: „pověry a pověrečné praktiky se vždy vztahovaly k období, které předcházelo obřadům“. /24/ Národopisná encyklopedie pověru definuje jako: „skutečností nepodloženou představu o souvztažnosti a vzájemné působnosti určitých jevů, které byly udržovány a šířeny tradicí“. /25/ Pověry nejsou jen pohanská víra, ale především zachovávání pohanských zvyků, které souvisí s obřady, rituály a magií. Pro jejich praktikování měl velký význam prostor a čas.
Prostor
Prostor vnímáme jako prostředí vyměřené účelem nebo hranicemi. Slovník spisovné češtiny pojem prostor definuje jako „prostředí rozkládající se bez hranic všemi směry“. /26/ Eliade ve své studii o prostoru a lidských pocitech v něm píše: „v prostoru se každý snaží nejdříve zorientovat a najít v něm pevný bod. Určení pevného bodu mělo velký význam, proto vesnice tvořila uzavřený kruhový celek. Centrem kruhového celku byl kostel. V tom, co vesničan znal, se cítil bezpečný, pocit bezpečí ztrácel, když vesnici opustil. Důležitou roli zde hrála hranice, která plnila dvě úlohy: vymezovala daný prostor a proti němu zbytek světa“. /27/ Nejmenším prostorem byl dům, ve kterém funkci hranice tvořily zdi, dveře, okna a práh. Je zajímavé, že práh byl v pověrečných pohanských praktikách nejvýznamnějším místem. Warnerová ve své studii uvádí: „naši předci považovali práh za nejdůležitější hranici prostoru a domu. Práh měl své strážce, bohy a duchy, kteří zabraňovali, aby do domu vešla lidská zloba a démoni, proto pod práh zakopávali různé předměty a v jeho blízkosti umísťovali svěcené. Protikladným místem prostorové hranice byl kout v pokoji. Kout byl situován naproti ohniště, stál v něm stůl, na který hospodáři kladli magicko-náboženské předměty. U stolu všichni společně jedli, modlili se a vyprávěli si“. /28/ Czarnowski informace o prostoru rozšiřuje, říká: „naši předci věřili, že tam, kde se žije, pracuje a modlí, nehrozí žádné nebezpečí, protože duchovní síla zadržuje všechny negativní vlivy. Člověk považoval svůj dům za mikrosvět, proto ho vytvářel tak, aby se podobal velkému prostoru“. /29/ Pro zahájení, průběh i ukončení každé lidské činnosti byl rozhodujícím faktorem nejen prostor, ale i čas.
Čas
Čas patří k nejběžnějším pojmům mezilidské komunikace. Jeho smysl však chápeme intuitivně. Z hlediska logiky čas definovat nelze, ale v důsledku životní praxe rozlišujeme minulost, přítomnost a budoucnost. Naši předci měli v sobě zakódovanou schopnost nevnímat jen současný stav věcí, ale i vzájemné vztahy mezi nimi: denní a měsíční čas i roční období. Podle pohybu Měsíce a Slunce věděli, že čas ovlivňuje činnosti každého člověka. Siwenko se ve své knize zamýšlí nad tím, jak velký význam lidé připisovali času: „v práci na poli, v domácnosti, hospodářství, náboženství, magii i v pověrečných praktikách měla každá část dne svou specifickou úlohu a každá pracovní činnost byla úspěšná jen tehdy, pokud se prováděla v určitém čase. Rytmus přírody a kosmu ovlivňoval rytmus lidského života i každou lidskou činnost“. /30/ Lidé se snažili svou každodenní práci, ale i obřady opakovat v určitý čas na určitém místě.
Cíle a funkce obřadů
Každý obřad plnil specifické cíle a každý okamžik obřadu splňoval určitou ochrannou funkci. Pelka ve své studii tvrdí: „obřadnost vždy vyjadřovala snahu člověka poznat a podřídit si tajemné síly, které ho obklopovaly“. /31/ Gerlich na toto tvrzení navazuje, říká: „snaha poznávat a podřídit si tajemné síly se odrážela v magii každého obřadu“. /32/ V další kapitole své knihy zdůrazňuje: „každý obřad plnil specifickou funkci.“ /33/ Zajímavý pohled na tradiční obřady ve své studii přináší Szyfer, který píše: „elementy tradiční kultury jako jsou zvyky, obřady, pověry a magie zanikají, ale přestože zanikají, její obřadně-zvykové formy se dodržují, protože mají své kořeny ve staleté kultuře a byly předávány z generace na generaci“. /34/ Krzyzanowski popisuje ve své knize obřady takto: „pokud hovoříme o obřadech, máme na mysli cílenou činnost skupiny lidí, organizovanou scénářem, který určuje jeho průběh a přitom používá symboly. Přitom scénář každého obřadu má pevnou strukturu a dramaturgii“ /35/. Tomicki ve své studii definici obřadu rozšiřuje o tvrzení: „obřady vyjadřují nebo označují společenské vztahy. Je zajímavé, že se přitom odvolávají na mystické představy. Lidé byli přesvědčeni o tom, že obřady jim přinášejí ochranu, blahobyt a pozitivní energii“. /36/ Staszczak dodává, že „kromě rodinných obřadů, známe i tzv. okázalé obřady, které nazýváme ceremoniemi. Termín ceremonie označuje tu část obřadu, která má velice slavnostní charakter.“ /37/ Pelka ve své studii analyzuje divákovy pocity při sledování obřadů a tvrdí: „sledování obřadu upoutává všechny divákovy smysly. Obřad dokáže v divákovi vyvolat nejen pocit estetična, ale i sounáležitosti. Lidé se obřadů velice rádi zúčastňovali, protože v jejich průběhu slyšeli starodávné písně, vtipné promluvy a viděli nádherné kroje.“ /38/. Nejdůležitější životní okamžiky jednotlivce a skupiny jsou základem pro udržování tradic a zároveň tvoří základy náboženského kultu. Luczak náboženský kult popisuje jako „soustavu znaků a symbolických činností“. /39/ A Keller považuje za symbolické i ty obřady, které se „týkají oslav určitých dnů, jež slaví obyvatele určitého státu, křesťané, rodinní příslušníci i jednotlivci“. /40/ Obyčeje oslav svátků jsou spojeny se specifickými obřadními útvary, přičemž na každý svátek se vztahuje jiná skupina obřadů. Pelka obřad definuje jako „druh chování návykového charakteru, který se používá v malých společenských skupinách, v určitých společenských situacích a na základě uznávaných tradičních norem“. /41/ Kwasniewicz čtenáře informuje, že tradiční obřady jsou „charakteristické pro určité teritorium, určitou skupinu lidí, určitou životní situaci i určitou dobu.“/42/ „Protože se obřad vyznačuje tím, že za určitých okolností vyžaduje určité chování, říká se, že má tzv. normativní charakter“, píše Pelka. /43/ Staszczak se ve své studii zamýšlí nad posláním obřadů a říká: „obřad integruje společnost, má vliv na realizaci společenských cílů a plní společenskou funkci“. /44/ Pelka podotýká, že: „v průběhu obřadu se používají gesta, slova někdy i rekvizity a právě ty dávají všedním činnostem smysl symbolu nebo znaku“. /45/ Nejdůležitější obřady se konaly v přechodových chvílích života.