Vzpomínka

Milé dámy, Milí pánové, Milé kolegyně, Milí kolegové,

Milý Jaromíre,

budu pro počátek hovořit v přítomném čase.
 

Milý Jaromíre, víš, že jsi s námi – a nemožno jinak. Současně hovořím z osobní zkušenosti a snad tomu tak je i za jiné. Známe se dvacet let a mnozí z kolegyň a kolegů v ústavu pod Tvým vedením se znáte třicet a více let.

Ve spojitosti s Tvým jménem se mi vyjeví šestero poznamenání:
 

• Všechna společná léta byla lidsky příjemná.

• Vždy jsem se do Československého ústavu zahraničního těšil.

• Dokázal jsi nás zvládat i ovládat.

• Nikdy jsem nepocítil žádnou dramatickou nevoli.

• Pokud jsme vedli rozpravu a lišili ve vyústění, s rozšafností jsi situaci
  vyřešil konstatováním: „nech mě domluvit“ či důrazněji: „… vy akademici“ a nejdůrazněji: „buď stručný!“

Budu stručný.

• Milý Jaromíre, máme Tě rádi a zůstane tomu tak. Poslední věta je jedenáctým přikázáním, které jsi mě naučil: „Vína nezředíš!“
  
  Zpět na článek